Rok se sešel s rokem, Paletz s muldou na sjezdovce - jeho koleno s kudlou ortopeda a tak vyrazil na rehabilitaci místo na hory - a Martin B se pro změnu srazil s naší pseudohorogrupou a tak se plánovalo...Vyznavači Mapy tedy plánovali a moudra mektali...když jsem zjistil, že ubytování máme zajištěno na neexistující a dvacet let vypálený chatě (neb „Tak pravila Mapa") vstoupil jsem do toho já, Spasitel horogrupy, itinerář jsem bryskně připraviti ráčil a tento i s noclehy s ohledem zejména na potřeby internetowe mocného fámuluse skopčácký firmy a komtura řádu Mapy Jeho osvícené Samohorouživačnosti Ratka vyjednal, během týdne po měsících příprav zálohy poplatil a zajistil...což se jako blasfémie neodpouští, jaxem zvěděl posléze...čili je konec června 2006, opět jsme na nádraží, ve vlaku, na jiným nádraží a již se vstříc dobrodružství a nebezpečenstvím horským vstříc řítíme poté, co mě ráčil málem smést vlak při focení...

Malá přestávka u plesa popradskýho a slunících se čubek na oddych, žraní a nákup dřevěných placek a již se suneme směr Chata pod Rysy...cestou se dostáváme na sníh, pod vodopád, já mimo cestu - jsem spasen Zdeňkem, nicméně juž jsme na chatě u Viktora, moudře rozprávíme, karty hrajeme a po seznání, že 30kg na zádech (sic v novým báglu) je příliš a obecným, že nám krásně nasněžilo koncem června několik kilometrů krychlových sněhu, usínáme...

Ráno se plazíme směr Rysy, s hledáním cesty „ani léto, ani zima" mi pomáhá Martin - nosič z chaty od Viktora - a již jsme na vrcholu onom, kde prý plešatá mongoloidní modla komunardů Lenin spočinouti ráčil. Seru na Lenina, nicméně je docela pěkný počasí. Ergo se kocháme, fotíme a tak dál. Cestou z5 potkáváme na pěkňoučkým sněhu tůrysty z morávyje, kteří se neochvějně vstříc vrcholu vyzbrojeni trenkami pána z adydasů a sešlapanýma prestyžema sápou. Pravíme jim moudře, že to není zrovna super nápad, leč pár onen kamikadzoidní se brodí dál, stěžujíce si halasně na vodu v botkách a že dole je sluníčko.

Koutkem oka vidím za chvíli cosi padat dolů - naštěstí je to jenom batoh oné moravské ženštiny suicidální, jak nám při vyhřívání u barabizny Viktorovy později vzrušeně pravila za našeho středočesko-cajzlovskýho živýho a proto asociálního nezájmu. Zbytek času dne jsme probendili pozorováním a focením horolezců, chozením na Viktorovo barevnej hajzlík, vyhříváním na sluníčku, Alda pak pokusy o sebevraždu sjížděním svahu pod Vysokou na karimatce...večer jsme se pak věnovali klasický činnosti za svitu petrolejek a čelovek. Byl to krásnej horoden :-) 

Ráno jsme se úspěšně vydali dolů na Popradský pleso, i když se nás tlupy vyletněných převážně maďároš psychopatů málem úspěšně snažily shodit z řetězů směr žabácký plesa. To jsme přežili. Pak jsme stavěli huhuláka - proti nám se zezdola vyřítil včerejší kamikadze pár aus maehren a nabízel nám „stovku" když jim dojdeme do suťoviště pod Rysy pro „totok baťoch" neb v něm „majů telefón" - udrželi jsme dekórum a posrali se smíchy až když zmizeli po cestě směr další pokus o sebevraždu...pak jsme ještě konzultovali s procházejícími horalkami, zda by huhulákovi vzhledem k mužskému pohlaví neměl mít přidělán sněhopinďour a pokračovali dolů, do léta. Cestou si Zdeněk zabouldroval, já zadržkopádil přes hůlku a již jsme byli kolem poledne na plese pána z popradů... 

Dle itineráře již toliko kousek na električku stanice Popradský pleso, tam odtud na vlak via Liptovský Mikuláš, kde na nás čeká hotel, sprcha - neb jak výše uvedeno ráčilo býti : Ratek požadoval na další den internet, neboť jinak by nám při nesplnění jeho pracovních povinností německá Říše nejspíš vyhlásila válku. Popoháním tedy ostatní, abychom vše stihli, když tu replicas omega komtur Řádu Mapy Ratek praví, že dle jeho božský Mapy egzistuje cesta nesmírně interesantní pěšky směrem pleso Štrbské (na druhou stranu do kopců od směru kvůlivá němu z kopce zvolenému) Ergo tam tedy můžeme dle jeho odborného propočtu a výpočtu za stejnou dobu do kopce s jazykem na vestě doběhnout, na električku nasednout a tou na vlak do Mikuláše dorazit. Cestou lesem pak můžeme vidět (hlavně teda Ratek) úžasný věci jako mechy, smrky, veverky a tak. Uznávám, že i mě skoro podobná změna itineráře nadchla až k slzám dojetí, nicméně jsem nabubřele pravil, že mi to přijde dost debilní a že já hodlám dodržet plán kvůli mudrcovi Mapy Ratkovi a jeho vazalství k skopčákům tak koneckonců sestavenej - čili sejít na stanici električky pleso Popradské, kde nasednu do tohoto úžasně ekologickýho prostředku, až oni se dle propočtů mudrcowých a po dohodě telefonní dolů řítit budou. A že propočty jeho pro změnu jako vždycky nevyjdou a že mě sere. Přidává se ke mně Zdeněk a jdeme tak v klidu z kopce, cestou si prohlídneme Cintorín. 

Sešli jsme tedy velmi volným tempem na zastávku električky a čekali, až budou dle dohody chlapci v této na cestě dolů. Telefonem se nám je nedařilo stále dohnat a tak jsme trávili příjemný den s lidožravýma muškama a v hlubokomyslných debatách. Nakonec jsme se jim přece dovolali a chlapci nám sdělili, že máme radši jet električkou na pleso Štrbské, kde se s nimi uhlídáme. Nechápu proč, ale co mi zbejvá. Nasraný jak broky dojíždíme se Zdeňkem na Štrbský pleso - asi nejhnusnější místo v Tatrách. Jsme donavigováni do hnusnýho pajzlu, kde sedí kluci u piva a se zprávou, že čekají na Ratka - ten zjevně nadšen svou úžasnou procházkou lesem se vypravil hledat internet. Aby splnil (v neděli) pracovní replicas de relojes povinnosti vůči germánským šéfům. Proč vymyslel podobnou píčovinu jsem nikdy nezjistil...a vzhledem k mý psychice ani zjišťovat nehodlám. Dalším problémem se jevilo, že ten dement je někde v pitomým Štrbským plese, my máme jeho bágl a odjezd poslední električky dolů směr ubytování a Ratkůff internet se blíží. Spát na Štrbským plese nemáme kde a všechny plány jdou do hajzlu... Hledám ho, nenacházím (naštěstí pro něj) Vracím se, zakupuju lístek a pravím, že na něj seru, čili bágl mu tady nechám a odjíždím dolů do Mikuláše a z Tater vůbec do Česka...stojím už v električce, kluci se váhavě přidávají, když tu se jak památnej sporťák Bažant přiřítí na poslední chvíli Ratek, voči vykulený jak žába, co jí nafoukli brčkem prdel...radši cestou vcelku mlčím nad informací, že jeho Blahorodí na internetu nic nevyřídilo a přerezervovávám po telefenu hotel...pak zjišťuju na nádraží, že vlak do LM nám pojede kolem jedný hodiny ráno dne internetového Ratkova a že máme tak spoustu času - bohužel ne tak hospoda (ale stejně tam mají hnusný pivo) Ratek organizuje kolem 23:00 procházky po slovenský prdeli (prej že tu bude BUS dle Mapy - leda HOVNO) a že co se kurva vztekám a narušuju harmonickou krásu našeho pobytu na peróně...Od okamžitý euthanazie ho zachraňuje to, že je to jednak Ratek, druhak můj telefonát s Paltzem - rekonvalescentem. 

Druhej den si ten ocas v pohodě vyřídí svý věci s germánama (mnou označený místo s netem v LM fachčí) my si nakoupíme poživatiny a já se rozhoduju, zda jet domů, nebo Roháče...nakonec se nenechám demencí otrávit a jedu slovakbusem směr Žiarská chata...vylezeme z autobusu, cestou prolezeme jakousi štolu a jsme v dešti na chatě...cestou u žrádla proběhne cosi jako diplomatický zakopání válečný sekyry, mno...večer se každopádně příliš nerozněžňujeme a ráno vyrážíme na první plánovanou část hřebenu - Baníkov a Tři kopy.

Belháme se do kopce, pak zase do kopce. Cestou se Ratek snaží spáchat sebevraždu (ne svědomí, jenom jeho blbost jako já cestou na Rysy asi) A jsme na Baníkově a páchají se fotky, svačí se a obdivují se betonovo rezavý krámy pánou ochranárou na vrchole tohohle krásnýho kopce...ale stanovat se tuná nesmí, a nikde...další srážka s demencí lidí...

Cesta z Baníkova je příjemně vzdušná. Slejzáme, dáváme bacha. No a pohodlně vylejzáme na Hrubou kopu. Fotíme se, kocháme a jdeme dál, myslíme, že to nejblbější je za náma. Není, jsou tu Tři kopy, docela zajímavý hromady šutráků. Cestou nás předbíhá asi stoletej polskej pašerák, koukám jak blázen - ten chlap se skal vynořil ze šutrů, pravil „češč" a je v háji...hm...kopy, jó kopy :-)

Za Třema kopama pak vesele scházíme do sedla co je smutný a pomalu v poklidu se soumrakem via Žiarská chata. Tam se poveselíme (ne teda moc) a jdeme na kutě, máme toho docela dost...ráno se rozpoutá debata, zda přesun směr Zuberec via sedlo, co je smutný, nebo skrzevá slovenský autobusy přes Liptovskej Mikuláš. Jako vždy debatujeme moc dlouho, takže nakonec se vyfotím s klukama a protože jsem chytrej jak rádio, jdu si sám na ty busy do Mikuláše, kluci tedy přes hory a doly. Cílem je chytit fotbal v televizi, anžto naši kopálisti hrajou nějakej mač...a mně se nechce se honit za Ratkem přes hory a doly...

A to jsem si dal !!! Já ocas a debil jsem se hnal po asfaltce, zničil si nohy. Ještě že jsem ten bus do Mikuláše chytil, tvrdnul bych tam dodnes asi...takhle jsem mohl celej hezkej den trávit v Liptovským Mikuláši na sluníčku na nádraží busů ve společnosti jakýchsi indů...slovakobusy jezdí ráno a pak večer a taky bůhví jestli...s čímž místní domorci počítají, ne tak já...no byl to strašnej opruz tenhle můj debilní nápad, i když jsem se samozřejmě tvářil velmi v klidu, když jsem večer dorazil konečně asi 10 minut po horalech do Zuberce...následně jsme koukali na fotbal, ten stál za hovno, pak jsme navštívili nějakou krčmu a pak už nevím, milosrdnej alkohol mi nemilosrdně zatemňuje paměť...a je to tak líp...

Ráno jsme odjeli busakem směr Zverovka, občerstvili se na chatě pána z Tatliaků, dali si tam něco na vyspravení nálady a pak vzhledem k počasí jsme obešli Roháčská plesa a vodopád. Potkali jsme tam jakýsi turisty z čehůnska a ti nás pak busem přiblížili směrem k Zuberci, čili jsme se v poklidu vrátili na naší základnu. Večer pak proběhl klasicky, něco jsme pojedli u táboráku a naši dva rytíři řádu Mapy objevili, že jim to přesně a akurátně vychází na rychlohorotůru směr Sivý vrch. To už jsem neřešil a šel spát. 

Ráno jsme nastoupili do busu, rytíři Mapy vystoupili na další zastávce a počal jejich souboj s časem. Ostatní normální dojeli do Liptovskýho Mikuláše, ubytovali se, vyrazili do města a jelo se do Tatralandie, kde jsme si vyrochnili prdele a jiné části těl v termální vodě, opakovaně se pokoušeli o zmrzačení na atrakcích jako jsou skluzavky a tak. Docela dobrej den a relaxace, načež jsme jeli do hotelu. Kupodivu i s podivnými dvěma schvácenými krakonoši jsme se potkali, obsluhu hotelu jsme přesvědčili, že po umytí se stejně jako v našem případě zjeví rádobycivilizovaní lidé...a šli jsme vstříc noci, restauraci Route 66 (výborná)...Alda pak ještě vstříc hašteření se servírkou (a kalkulačku němátě?) a popůlnočnímu shánění obsluhy (spolu s Ratkem) penzionu kde jsme spali - nevím už ani proč. Za měsíc jsem tam byl tejden s rodinou a na obou místech si o nich domorodci s úžasem vyprávěli - holt ta naše civilizace... 

Ráno jsme došli na nádraží, vsedli do vlaku a s pomocí karet, kostek a piva jsme zrelativnili čas, najednou byli v Prase a zase jsme to přežili a tak dál. Příští rok samozřejmě nikam nejedu a basta...