...aneb všechny nás dožene a pak že je nejlepší lékař...jakož i o ukoptěných domcích a co z toho povstává...

Seděl jsem v místnosti ukoptěnýho domku v jedný malý vesnici kousek od stověžatý Matky a díval jsem se na hordu malých čoklů se sraženou držkou. Jejich máma a babička slintaly kousek ode mě a chtěly si hrát.

Já ale seděl a díval se na tu smečku, co lítala, kničela a válela se po sobě. Brzy jsem měl oči jenom pro toho žíhanýho uličníka, co byl pořád v čele smečky, co šel první k čubce pít a poslední se odvalil, co se mi okamžitě zakousnul do prstu, kterým jsem do něj šťouchal. TOHO CHCI!!! zaječel jsem na užaslou bábomajitelku psisek, zaplatil zálohu a odjel. Pak už jenom chvilička a vezli jsme si domů našeho boxerka, co dostal jméno Brid.

Než jsem se stačil otočit, stojím před veterinářem a ten mi říká cosi, co moc nechápu - že Brid má hnusnou vadu, která zavinila zlomeninu stehna a že by bylo lepší ho utratit...že léčba bude dlouhá a drahá...pokýval jsem hlavou, objednal operaci a začali jsme s léčbou. Trvala dlouho, ale až na kulhání Brid nikdy nebyl jinej než jiný boxeři - byl trochu blbej, leccos do balenciaga taske kopi smrti nechápal, ale měl obrovskou radost ze života, neskutečnej elán dělat kraviny a rozdávat sílu žít. Užíval jsem si jeho přítomnosti a nesobecký lásky v čase mýho života plnejma douškama a přitom to sám tehdy nechápal, jaký se mi dostává výsady. Byl jsem ještě hloupější než dneska a teprve mě čekala zkušenost, že sílu lásky poznám, až o ní definitivně přijdu...

Ta svině čas oponou trhnul a můj miláček se začal zpomalovat a jeho krásnou mordu a kožich začaly protkávat šedivý pruhy...dostal se do seniorských let a my jsme přemýšleli, co pro něj udělat...

Až jsme jednou stáli s mojí ženou a dcerou v místnosti ukoptěnýho cosplay domku v jedný malý vesnici větší kousek od stověžatý Matky a dívali se se na hordu malých čoklů se sraženou držkou. Jejich máma a teta slintaly kousek od nás a chtěly si hrát...

My ale stáli a dívali se na tu smečku, co lítala, kničela a válela se po sobě. Brzy jsem měl oči jenom pro toho zlatýho uličníka...a dál je to jasný.

Buddy se stal injekcí, která Bridouška zase postavila na rok na nohy, šílel radostí z malýho parťáka a i přes totálně bílou hubu to byl zase jura.

Jenže čas nezastavím a přišel ten den, kdy mi ho čas definitivně doslova vyrval z náruče u paní doktorky, která už nemohla než ho zbavit fyzický bolesti a utrpení. Najednou nebyl a zbyla už jenom moje bolest, díra v srdci a vztek - spolu s poznáním že čas je svině...a touha co nejvíc si zbývající čas užít...proto taky už nikdy nepůjdu pro pejska do ukoptěnýho domku.

Stejně jako s Bridem i s Buddym jsem byl postaven před pana doktora, kterej mluvil něco o hrozných vadách, který jsou v něm a hrozí, že nám společnej čas, kterej jedinej je hodnotou, výrazně zkrátí. Proto taky jsme jeli pro dalšího chlupáče...buldoka Benita...ale nejeli jsme do ukoptěnýho domku, kde jsou štěňata housky na krámě bez lásky. Jeli jsme jinam - tam kde nám dali štěňátko, který měli sami moc rádi a neloučilo se jim s ním snadno.

Nechci, aby nám náš společnej vyměřenej čas zkrátil start v ukoptěným domku.