....aneb jaxe projít po horách a rozveselit Štefánika

Seděli jsme takhle ožralí jako slívy pozdě večer někdy kolem Vánoc čtyři roky po konci světa (Y2K), mleli pantem, blili nesmysly jako vždycky  a najednou Paletz začal s horama, že bysme se tam jako měli vypravit. Pravil jsem moudře, že by to nebylo na škodu, aspoň že bych shodil nějaký to sádlo a bublal cosi o svých návštěvách Tater v mládí, z čehož se jako vždy po dalších slivovicích vyvinulo moje přesvědčení, že jsem vlastně horal, nad kterýho není. A bylo to. Dokonce jsme si to i všichni pamatovali, což je skutečně nevšední, ba neobvyklé.  A jede se do hor. Pak ještě nějaký ty schůzky, porady nad vybavením a tak dál - stejně jsme se vždycky akorát s Paltzem ožrali a nic si nepamatovali. Zakoupení pohorek, nějakých hadrů, „úžasnýho" batohu v Tescu. Noční cesta vlakem s přesedáním a mastěním karet a kostek. Čili pořád to samý...

A najednou stojíme na nádraží Predajná kdesi na Slovensku a před námi týden na kopečkách, co se jmenujou Nízký Tatry. Místní nádraží nás nadchlo, nicméně padáme směrem Kyslá.

Docházíme do první obce, občerstvujeme se, kodásáme s domorodci a důležitě prohlížíme mapu. Nevíme sice moč proč, asi proto že jí máme. Pak již vyrážíme a zatím i správným směrem rychtunk chata Ďurková pod Chabencem, kde máme spát. Po hodince pochodu zjišťuju, že botky jsem koupil dobře a batoh z Tesca byl nápad vskutku debilní. Ta krysa, do který jsem toho jako vždy naložil moc, prostě nedrží na zádech, mele sebou kam jí napadne a permanentně sjíždí směr moje paty...prostě další doklad, že moje občasný záchvaty skrblictví mě opět dohnaly...leč nezbývá než vzpomenout klasika a pravit sám sobě nekecej a táhni, debile. Ale do konce cesty budu Paltzovi závidět jeho Karrimor...ale i já si jednou takovou krásnou kredenc na záda pořídím...

 Šlapeme dál, až se dostáváme k rozcestí, kde naše krásná, široká cesta uhybá doprava a doleva se z ní odděluje jakási malá pěšina. Víme, že máme jít po modrý, tak se po ní díváme, žádnou nevidíme. Jako velmi zkušení cestovatelé samozřejmě replicas de relojes nepotřebujeme mapu, do který jsme chytře čučeli na návsi slovenský vísky a pokračujeme jednomyslně doprava po pohodlný široký svážnici. Protože jsme velmi chytří, krásní a vůbec horalové. Kam na nás s nějakou mapou a malou stezkou mezi stromy. My jdeme po modrý, do kopce a ta jak známo je hlavní, čili ta větší, to dá rozum.

Dusáme tedy dál do kopce po cestě, vedeme řeči. Modrý značky nevidíme. Stále stoupáme. Po asi hodině až dvou se to i nám poněkud zdá divný, i usedáme nad mapu. Mapa vypadá jinak, než okolí. Jako kverulant pokřikuju, že jdeme určitě špatně a měli bysme se vrátit k rozcestí. Ratek společně s Aldou nicméně jako vždy usuzují, že jsem opovrženíhodný debilní tlustý tvor nehodný pozornosti Vznešených Mudrců a praví rozšafně, že dle jejich dlouhého studia mapy má být kdesi kousíček odtud (asi půl hodinky) jakýsi partyzánský cintorín, nemocnice či co a že se tam dojdou podívat. Tak seznají, že jsme správně, popřípadě nesprávně (a toho bohdá nebude, AMEN); jakož i pamětihodnost uzří a do kotrb svých si totok uloží a vnukům jednou vypravovati budou. Pravím jim bez zkoumání mapy, že jdeme špatně a oni ať si táhnou třeba do prdele, já že tu na ně počkám, nesežere-li je brtník. Paletz, Ratek a Alda odcházejí, věrný Zděnek čeká se mnou. Po chvíli se chlapci ztratí i z vysílačky a tak se kocháme lesem, nepřítomné pomlouváme.

Po asi hodině a půl roztomilého sezení ve společnosti hmyzu se naši průzkumníci vracejí, že nalezli překvapivě hovno a ani to nebylo od partyzánů. Přesto se vydávají sveřepě dál do kopce. S pokrčením ramen a nadávkama se vydávám za nimi. Stoupáme dlouho lesem, Alda plaší medvědy pískotem na píšťalku, až dojde k šokujícímu zjištění - chata Ďurková a kýžený hřeben Nízkých Tater jsou kousek od nás. Jediná vada na kráse je ta, že ten kousek je vzdušnou čarou - na cíl cesty čučíme přes údolí. Mudrcové kroutí hlavou nad tím, že je nikoliv poprvé a nikoliv naposledy zradila víra v Mapu a jejich geniální mozky, načež moudře usoudí, že za všechno můžou moje sprostý nadávky. Mašírujeme z kopce a v půlce cesty nás zastihuje bouřka se strašlivou průtrží mračen. A zjišťuju, že jsem si měl koupit pořádnou pláštěnku a ne ten kus igelitu, kterej se okamžitě roztrhnul při prvním vybalení. Stoicky kráčím deštěm a užívám si na dlouhou dobu poslední hygienu celýho těla...Docházíme zpátky na rozcestí a zjišťujeme (k překvapení našich kartografických mudrců) že modrá jde ostře do kopce a po tý malý cestě. Ta teď připomíná vcelku potok, přesto nás Paletz přesvědčuje, abysme se vypravili na Ďurkovou. Chvíli argumentuju cosi o tom, že je to píčovina a za chvíli je tma, načež se otáčím a jdu zpátky rychtunk altán Kyslá. Tam hledáme chvíli bivak a nakonec relojes rolex imitacion nacházíme silně vybydlenou chatu, kde přečkáme noc. Ráno vyrážíme zpět vzhůru k horstvům a číhajícím brundibárům.

Docházíme na rozcestí - tam kde jsme se včera debilně vydali vpravo do hajzlu a po pár krocích je nám jasný, že nejenom naše vlastí blbost nás dovedla směrem k bloudění - modrá značka jasně svítí do dáli, na stromě namalovaná. Jenže ten strom nějakej kretén uříznul, rozřezal a do pankejtu zahodil. Ratek si dává poleno s modrou na hlavu a chce se stát značkou - asi jeho urputná víra v Mapu. Daří se nám ho přesvědčit, aby toho nechal a mašírujeme tak dál po stále se zužující a hlavně čím dál tím strmější  cestě.

Plazíme se tedy statečně po modrý do kopců strmou úzkou pěšinou (abychom pak přišli na to, že se dalo jít kus vlevo svážnicí po zelený - vozí se tuná zásoby pro chatu Ďurková) a juž jsme, po epizodě s křečí v noze (mojí) ve Struhárským sedle. Je docela vedro a moje kondice není z nejlepších, pupek sebou vláčím mocnej a ještě k tomu ten zasranej batoh, ble. Do toho každou chvíli Alda píská jak šílenec, aby jako o nás medvědi věděli a z cesty nám šli. Ptám se ho, jestli ví, jak pozná medvědí hovno - neví a tak mu říkám, že podle toho, že jsou v něm píšťalky magorů, co stálým pískáním přivedli medvědy k šílenství a voni je v amoku sežrali. A že je chápu a za chvíli ho zabiju já sám, brundibára tedy lákat pískotem netřeba. Nicméně - píská furt a většinou ve chvílích, kdy já z toho písknutí nadskočím a cvrnknu si málem do kalhot. Magor.

Po chvílích utrpení v lese se doplazujeme na hřeben a je líp - vítr duje, kleč vůkol nás a cestička se vine ne tak strmá, rychtunk Ďurková. Náš peleton se trhá, někdo dusá rychle, někdo se kochá. Já se kochám, fotím a taky funím, spěchat ale není kam. Konečně dotlapkávám do cíle, shazuju šílenej batoh a ubytovávám se v chajdě Ďurková, kde v době naší návštěvy chatařil Amplík, docela zajímavej týpek. Po zbytek dne se kocháme, obdivujeme ceduli „Zákaz šťať a srať u studničky" a Alda se vyptává na medveďov. Amplík mu říká, že jsou v pohodě, že dokonce týpek „išiel na kole dolu a prejel medveďovi přes pupok a nič sa mu něstalo" , kterážto historka  vyvolává u soudných lidí smích a u Aldy stroboskopické mrkání očí. Doráží docela dost lidí a Ratek se pak vydává sekat dříví, Alda nosí vodu a já s Paltzem se věnujeme vychlastání slivovice - po dobu existence ohnivé vody se jako  kaprfýlt objeví Amplík a po dopití zmizí. Večer jsem opět rozdal nějaký moudra, ožral se jako to hovado, probudil se zmrzlej jak hovno brzy nad ránem na lavici a mašíroval s kocovinou nahoru do spacáku. Ráno bylo krušný, ale ledová voda ze studničky mi trochu spravila náladu. Pak zaplatit Amplíkovi pár SK peněz, foto a marš směr Chopok - Kamienka.

 A jsem v prdeli, z chaty je to krpál, k sádlu a funění se přidala slušná kocovina, takže nic moc. Nicméně po nějaký době dosupím na Chabenec, zpocenej jako to prase dopotácím na Poľanu, vyplazím se na Děreše a v mrákotách docapkávám na Kamennou chatu pod Chopkom. Cestou se párkrát nasvačím, nabumbám, pokochám jako Homolka panorámatama. Zároveň bádám nad tím, jak mohl někdo vymyslet můj batoh, musel to bejt ještě větší debil než ten, kdo si ho mohl koupit. No nič, ubytováváme se, chlapci se jdou kochat na Chopok slizce romantickými pohledy kterak Punťa zapadájet, já se jdu radši vykakat a na pivo, čehož při pozdějším shlídnutí fotek lituju, ale ne zase tak moc...V noci spíme, teda nespíme, do paměti se nám vrývají dva spáči, kteří spí otočený k sobě, drží si navzájem hlavy a chroptí jak přežranej Tyranosaurus...celou noc, ble.

 Ráno je den bez baťohů, hujaja. Chrápeme, snídáme a pěkně na pohodu jdeme na lanovku do Jasnej a kocháme se krásnejma výhledama na Tatry - Roháče, Vysoký a Belianky. Idylickej den, vykračuju si jako pán, pak dokonce jedu s klukama lanovkou jako velepán a snažím se trefit slinama účastníky běhu do kopce a z kopce, co se pod náma (včetně jedný babči asi stoletý) pinoží. Nedaří se a tak se suneme k Demänovský ledový jeskyni - je nám hrozný vedro. Vchod do jeskyně je dost vysoko, leč vyhopkáváme tam jako ty kamzíci a pak mrzneme v podzemí - jsou tam žárovky, šutry a led. Taky je tam hafo lidí, všichni jsou nesmírně vtipní, nejvtipnější jsme samozřejmě my. No a je tam sprievodca, huhlá spoustu zajímavostí a schody tam jsou a šup a jsme venku. Tak se fotíme a jdeme na pivo.

 Ve stánku mají plzeň a vypadá to na pohodu. Nicméně komtur řádu Mapy Ratek do ní nahlédne a praví, že v hraničním čase t1, při využití ideální trajektorie stíhají jak poslední prohlídku jeskyně Slobody, tak odjezd poslední lanovky. Pravím mu, že poslední lanovku na Chopok nestihnou, stihnou-li, pak jen do půlky kopce a ať si jde do jeskyně Slobody či do prdele, já že podle původního plánu jedu do Jasný a na Chopok, kde se hodlám kochat a odpočívat, neb dnes jest den odpočinkový, nikoliv den, kdy jako vždy budu pobíhat s vyvalenýma očima s pomateným Ratkem za zády a stíhat toho „co nejvíc v rámci Ratkova fuckultativního výletu"... Dopíjíme tedy pivo a Ratek spolu s Paltzem a Zděnkem pomocí černé magie přemlouvají slováka co parkuje naproti stánku a onen nebožák je s pískotem gum a manévrem hodným džejmse bonda odváží směr jeskyně. Zůstává se mnou překvapivě Alda, pročež mu odpouštím píšťalky v lesích. Hodnotíme statečnost našich kolegů a jejich zápal pro turistiku, načež jdeme na bus, lanovku, druhou lanovku. Na konečný stanici  druhý lanovky čekáme na příjezd tý poslední, tou nikdo nahoru nevyjíždí - ergo komturovi řádu Mapy to zase nějak nevyšlo s tím propočtem.... Pomalu se otáčíme, doplazíme se k chatě a pak se v záři slunce kocháme, žereme, dvoubarevný pivo pijeme, šachy hrajeme a na sluníčku se vyhříváme, před další etapou směr Ďumbier a tak dál odpočíváme.

Uondaní turisté docapkávají s notným zpožděním, s očima svítícíma nám zvěstují, že byli v jeskyni, ta je překvapivě v podzemí. Důmyslné je pak navíc to, že jsou tam žárovky, šutry, voda, hafo lidí a sprievodca, co huhlá spoustu zajímavostí a o to všechno jsme my, ó malověrní přišli, přestože tak pravila Mapa...hm. Pak je večer, koukáme na kamzíky, mastíme karty, pijeme pivo a vedeme řeči, abychom vlezli do spacáků a usínali za malebných zvuků kvarteta třech chrápavců se sólistou replicas patek philippe bublačem z mrákot... Ráno vstáváme, platíme, balíme a vyrážíme do mlhy směr Ďumbier.

 Takže se plazíme v mlze, chvíli pod mlhou. Docházíme do Krúpovýho sedla a mašírujeme na vrchol Ďumbieru, kde nás očekává kříž, mlha a výhledy jak do prádelny. Aspoň pokus o foto činíme a gratulujeme si, jsme dojati a nebýt drsní horalové, i na tu slzičku by došlo, když slivovici jsme již vypili...

Pouští se déšť a tak každej padá docela velkou rychlostí směr Štefánikova chata, kde dneska spíme. Jsem poslední, jako vždycky, když tu slyším v mlze vyděšené výkřiky...dobíhám skupinu přátel a mám co dělat, abych přes svojí příslovečnou statečnost a pohrdání nebezpečenstvím nevykřiknul a nenasral si do kalhot - našeho kamaráda Ratka, komtura řádu Mapy se zmocnil zlomocný duch, asi  Gustáva Husáka. Mumlá cosi československy a s nestvůrně velkýma očima a svatou pěnou u tlamy nás ohrožuje kouzly a krucifixem, kterej nadlidskou silou vyrobil ze svojí trekový hůlky...

Po chvíli se nám ale daří z něho ducha vyhnat pomocí wušu a komtur si najednou nic nepamatuje a fixluje pád na mokrým kamení. No dobrá, dobrá... Ale... Docházíme na chatu, ubytováváme se, sušíme, hygienu pácháme a jdeme něco sežrat. Chatař je v přestrojení, maskuje se jiným jménem a moc se nesměje, ale my ho odhalujeme - je to přeživší Štefánik !! Ochutnáváme řadu alkoholických specialit, nejšílenější je asi sviští mléko. Mastíme karty a jako zlatej hřeb večera nás vyrušuje Štefánik, kterej se nás ptá, kdy chceme jako raňajky...jestli o šiestej. Třeštíme oči a opatrně tomu dobrému muži říkáme, že si chceme přispat. Rozšafně praví, že „ozaj dobre, tak sjedmej" Načež my toho nebohého muže šokujeme s tím, že budeme vstávat tak kolem 9-10:00 a vyrážet budeme kolem 11:00, kterážto informace toho nebohého muže vyděsí a praví „..to sme tuná eště němali..." a že nám ergo udělá balíčky. Při odchodu se otočí, podívá se na nás a najednou se usměje - asi poprvý od tý doby, co zfixloval svojí nehodu eroplánu u Bratislavy...Ráno jsme vstali a užili si čaj na terase, nikde nikdo. Prosíme Štefánika, aby se s námi vyfotil, vyhoví nám a tak máme důkaz - nejenom Elvis a Marilyn, ale i Štefánik žije !!!

Pak pochodujeme směr Čertovina, část cesty pěkně hnusnou klečí. Pak už jsme na zastávce autobusu do Baňský Bystřice, do kterého když naše squadra nastoupila, tak pochcípaly smradem i mouchy hovniválky na oknech, nejenom nebohá slečna vedle mě sedící, kradmo na mě vytřeštěně s ucpaným nosem hledící.

Vystupujeme v Baňský Bystřici na slovensku, nacházíme hotel, kde nás ubytujou, pácháme hygienu a jdeme ven, vstříc nástrahám noci...byla dobrá zvěřina, focení u bolševickýho památníku, na závěr nějakej bar a co já vím co...

Ráno mašírujeme na nádraží, ve vlaku hrajeme karty, kostky, pijeme teplej a hnusnéj Ostravar, při jehož nákupu mi ten pitomej vlak málem ujede. A jsme doma a přežili jsme to. Na hory už nikdy nepojedu a když jo, tak jenom líp vybavenej. Holt doba ledová je doba ledová, pane Huml.

 

 

VIVAT RUPRECHT !!!

 fotogalériuš